JUDr. Jan Slavík

Jan Slavík se narodil 13. září 1846 jako nejmladší syn hostinského Václava Slavíka, který byl před rokem 1848 starostou obce. Kromě hostince měl ještě řeznictví, asi  menší hospodářství. Dne je na tomto místě restaurace U Jelena, kde je pamětní deska s nápisem: Zde se narodil 19. 9. 1846 JUDr. Jan Slavík první bojovník za všeobecné hlasovací právo.

V rodině bylo šest dětí, z nichž nejstarší Václav, vyučený sládkem zdědil po otci hospodu. Po něm následovala tři děvčata: Anna se provdala za správce velkostatku v Kamenici nad Lipou Dvořáčka, Kateřina za lesního Stuchlého v Kamenici nad Lipou a Antonie za pekaře Setunského. Dále se narodil František, který byl hostinským v Pacově a ještě po osmnácti letech se narodil nejmladší syn Jan. Rodiče Václava Slavíka pocházeli z Chrudimi (matka byla rozená Hrdličková).

V roce 1848 se starosta Slavík kompromitoval, když chtěl s místní Národní gardou přispět na pomoc pražské revoluci proti Windischgrätzovi, a proto byl zbaven starostenství. Brzy na to nešťastnou spekulací přišel téměř o všechno jmění, takže nejmladší syn Jan neměl už v mládí na růžích ustláno. Roku 1851 začal chodit v Novém Etynku do obecné školy a roku 1857 ji ukončil. Potom odešel do Jindřichova Hradce nejdříve do hlavní školy a v roce 1859 vstoupil na gymnázium,  bylo mu tehdy 13 let. Až na druhou třídu studoval po celé gymnázium s vyznamenáním. Když byl v šesté třídě, stihla jej krutá zrada, zemřel mu otec. Protože se finanční poměry rodiny ještě více zhoršily, byl vlastně od té doby odkázán nejvíce sám na sebe. Menší podporu měl od tety Dvořáčkové, jejíž choť byl též jeho poručníkem. Naproti tomu od zámožné tety Kalinové, která měla v Jindřichově Hradci hlavní sklad tabáku, a jejíž syn byl dokonce zemským hejtmanem moravským, Slavík pomoc hrdě odmítl, a tak kondice byly hlavním zdrojem Slavíkovým, když po maturitě odešel do Prahy.

Nejdříve chtěl studovat techniku, ale nakonec se rozhodl pro práva. A brzy se ukázalo, že nechybil. Mladík Slavík ovšem nepatřil k venkovským studentům, pro něž Praze se omezovala na pochmurné zdi staroslavného Karolina. Přicházel tam s očima otevřenýma pro vše, co se děje kolem a zvláště pro politický ruch, jemuž věnoval pozornost už v Jindřichově Hradci. Slavík přišel do Prahy v roce Rakousko-uherského vyrovnání. Tehdy se hlásilo ke slovu poprvé i české dělnictvo, které přicházelo s myšlenkou založit si dělnickou organizaci. Tato studentská léta se vtiskl hluboko do jeho duše. Protože vyrůstal sám v těžkých hospodářských poměrech a poznal v Praze sociální otázku dělnickou, toto reálné chápání politiky se stalo pro něho politickým „credem“ vůbec.

Po vystudování absolvoval advokátní praxi u JUDr. Girzikovského a v listopadu 1878 si v Jindřichově Hradci otevřel samostatnou kancelář. Slavík se hlásil ke straně mladočeské a po pádu staročechů stanul v čele politického hnutí v Jindřichově Hradci.

Od roku 1890 do roku 1901 byl zemským poslancem za město Jindřichův Hradec a současně v letech 1891 – 1898 jej zastupoval i v říšské radě, kde na sebe roku 1893 upozornil podáním prvého návrhu na zavedení všeobecného hlasovacího práva v Rakousku. Jednu dobu se zdálo, že poslanec dr. Slavík zaujme trvale vedoucí místo v čele české delegace, rozešel se však později s její taktikou a ustoupil z politického života. Zůstal však v čele jindřichohradeckého veřejného života. Byl především od roku 1885 až 1901 starostou Sokola, a to nikoliv jen reprezentativním. Měl skoro průkopného pochopení pro význam tělesné výchovy. Patřil v Jindřichově Hradci k prvním výkonným cyklistům na vysokém kole a v jeho zahradě bylo zřízeno první tenisové hřiště. Měl podivuhodnou sílu a ještě několik let před smrtí byl přeborníkem ve skoku. Po léta zasedal v samosprávných hradeckých sborech a dával k dispozici městu i okresu své právnické schopnosti s politickými zkušenostmi, širokým rozhledem i nemalým vlivem. Od roku 1907 až do své smrti zastával úřad okresního starosty. Zemřel roku 1910 v Jindřichově Hradci.

V roce 1947 byla Janu Slavíkovi odhalena pamětní deska na jeho rodném domě, dnes restaurace U Jelena.