Josef Hrůša

Josef Hrůša, básník Českomoravské vrchoviny, se narodil 28.února 1889 v Nové Včelnici, na osadě Brabci čp. 4 (dnes dům u Hroníčků) jako osmé nejmladší dítě Františka Hrůši, domkáře a hostinského na Brabci a matky Marie, dcery Jakuba Sosny, tkalce na Brabci. Rodiče Josefa Hrůši pocházeli z Kamenice nad Lipou, kde jeho otec Václav byl bednářem a bydleli v čp. 8.
Potom byli jeho rodiče nuceni prodat domek a odstěhovali se s celou rodinou do Kamenice nad Lipou. Jako žák kamenické měšťanské školy začal malý Hrůša při vyučování s prvním literárním pokusem - povídkou o Indiánech. V šestnácti letech už čte své mamince první tištěné dílko, a sice povídku "Sirota", otištěné v Ohlasu od Nežárky. V Kamenici nad Lipou také uvedli jeho první drama "Magdalena", které později hráli autorovi i pražští ochotníci.
To však již měl Hrůša za sebou pobyt v Jindřichově Hradci, kde se těžce protloukal jako drobný úředník obchodní kanceláře a ve Škodových závodech v Plzni.
Knihou básní "Modré s nebe" z roku 1925 proto vstoupil do literatury již "mužně vyspělý, jako málokdo z těch, kdo začínají" - jak o něm napsal známý kritik Národních listů Miroslav Rutte. Sbírka měla úspěch a jeho umělecké nadání nadšeně obdivovali i jiní kritici - např. Karel Sezima, který mluví o "obrazech dojatých, roztroušených a nepřeberně marnotratných".
Nejvíce na mladého Hrůšu zapůsobila Praha, věčně živý zdroj inspirace všech tvůrčích osobností. Zde jeho dílo vyvrcholilo. Uveřejňoval verše, povídky a fejetony v mnohých uměleckých časopisech té doby. Mnohokrát se Hrůšovo jméno objevilo v Rutteově Cestě, Lumíru, ve Vrbově Prameni, v Neumannově Červnu. Též Karel Čapek rád přijímal Hrůšovy práce pro Lidové noviny. V Praze vydal i sbírku básní "Kytice", za kterou dostal stipendium od České akademie věd a umění, když již předtím v roce 1926 a 1928 obdržel stipendium z fondu Julia Zeyera. 

Existenční starosti donutily v roce 1931 Hrůšu, aby se na celých dvanáct let odmlčel. Po válce dostala jeho tvorba nové zaměření, především díky úzké spolupráci s hudebním skladatelem J. E. Zelinkou, který zhudebnil jeho rozhlasová dramata "Ubohý čaroděj", "O zemi Štítného - kraji čistého srdce", "Duhový ostrov", "Půlnoční vítr", "Romanci o kamenickém ševci". K této Hrůšově tvorbě náleží i "Plačící děvčátko" - veršovaný text k malé lyrické kantátě pro smíšený sbor s doprovodem klavíru nebo orchestru a "Hospoda u svatého" - veršované operní libreto o čtyřech jednáních.
Josef Hrůša, plachý a pokorný básník jižních Čech, jak sám sebe nazval, vyšel z expresionistické literární generace, která u nás nastoupila po 1. světové válce. Od svých známějších vrstevníků se však výrazně odlišuje svým regionálním a téměř osamoceným postojem. Hrůša se ve svých básních neustále vrací k milovanému rodnému kraji a jeho přírodě, v níž srdce všech lidí z Vysočiny zapustilo své kořeny. Opěvoval líbeznost a zádumčivost Českomoravské vrchoviny i těžký život jejích obyvatel silnými a rozmanitými básnickými výrazovými prostředky, což mu získalo řadu obdivovatelů.
Poslední sbírka "Slunce kreslí na zeď" mu vyšla roku 1952. Hrůša tehdy pracoval v účtárně vydavatelství Mladá fronta. Stále se však věnoval literární tvorbě a připravoval knihu próz "Koule se točí" a "Knihu veršů". Uprostřed práce však zemřel 15. června 1953 v Praze.